MEGA EXPLOSION OF VK BLAST!!!

Cesta do Labyrintu

17. dubna 2013 v 21:55 | DennyPeverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Věnování? Jistěže. Komu? .. YUUTA-KUN ! Zajisté ...
----------------------------
Můžeš být další jedinečnou bytostí v mém životě? Jsi hoden mého hlubokého nitra? Nejsem si jist, zda si to dovolit, zda to dovolit Tobě. S nekončícími otázkami, jež proudí mou myslí, sestupuji z točitých schodů někam dolů, hluboko do neznáma. Potkám Tě cestou? Možná. Chci sestoupit do těch pekelných sfér? Možná. Bojím se toho? Zajisté. Mohl bych se otočit a jít zpět, nahoru na pevnou zem a vše lákavé přenechat jiným, ale jsem příliš sobecký a má touha vlastnit je mým nejsilnějším a zároveň nejlepším nepřítelem. Chci se svému nejlepšímu nepříteli vůbec bránit? Pravděpodobně ne. Tělem mi projíždí silný proud energie při vzpomínce na Tvé magické polibky. Chci další. Zrychluji svůj krok, abych Tě mohl potkat co nejdříve. Můj nejlepší nepřítel mne dokonale přesvědčil. Beru schody dolů po dvou, začíná mi být horko z mých myšlenek. Světlo z povrchu už dávno nevidí má záda, na schodech vytvářejí ohnivé svícny nehybné stíny. Vím, že jakmile vstoupím do známého labyrintu smyslnosti a bolesti, vysvobodí mne z něj opět jen psychická smrt. Přesto jsem neponaučitelný a labyrint mne k sobě táhne jako magnet. Až vkročím dovnitř, nebude cesty zpět. Zachraň mne před ním, nedovol mi pokračovat! Ale já Tě stejně obejdu a zaslepen touhou si půjdu za svým. Ostatně, jako vždy.
 

Tužby

2. února 2013 v 22:19 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Už snad ani nemá smysl psát, že je to pro něj...

---

Scházím po schodech, jež vedou absolutně nikam. Cítím z blízké dálky mrazivý žár. Mám zavřené oči a nechám se olizovat chladivými plameny. Schody skončily, zastavuji se. Stále mnou prostupuje ten zvláštní pocit. Vše v mém těle jakoby drtila neviditelná síla, přesto mi propůjčovala jistou energii. Vnímám tlukot svého rozběsněného srdce, díky němuž mám znatelně prohloubený dech. Mám z toho nekončící strach, přesto se neubráním otevření očí. Můj zrak okamžitě přivykne nastalému šeru, mírně kontrastujícímu s předchozím zobrazením mých emocí za zavřenými víčky. V potemnělé chodbě kdosi stojí u zdi. Stojím jen pár metrů od oné osoby. Nevidím jí do tváře, rozeznávám jen pouhou siluetu. I tak vím okamžitě, kdo na mne čeká v mírně rozkročeném postoji a s rukama svěšenýma podél těla. Mám okamžitě pocit, že se mé srdce pokouší o neúspěšný útěk z mého těla, tak moc zvýšilo počet úderů za vteřinu.
"Udělej to. Prosím!", oslovím tu tajemnou postavu a pomalu se dám opět do pohybu směrem k ní.
"Ne. Nemohl bych.", odporoval hlas lahodící mému sluchu.
"Já si to žádám.", namítám a jsem zas o něco blíže. "Mně se to bude líbit."
"Nebudu Ti ubližovat."
"Pro mne je taková bolest slast. Obzvlášť od někoho, jako jsi Ty." Stále to nechce chápat. Stojím nyní těsně u něj. Hledí mi do očí a já mám pocit, že se každou sekundu snad zblázním.
"Onegai.", zašeptám svou prosbu a lehce mu pročísnu vlasy za uchem. Skvost naproti mně zvedá opatrně jednu ruku a přikládá ji na mou hruď. Určitě nyní cítí, jak šílený je tlukot uvnitř.
"Iie.", kroutí hlavou, hledí při tom do země a stahuje ruku zpět. "Nemohu." Chápu ho, jistěže. I přes mou touhu cítit fyzickou bolest způsobovanou milovaným člověkem jsem šťastný. Neodolám a uvrhuji ho do svého láskyplného sevření. Je pro mne vším.
"Arigatou, Noboru." Slza štěstí smáčí jeho rameno, když mne objímá též a zároveň hladí po vlasech.
"Doutashimashite." Vím, že se usmívá, cítím to.
Opravdu Tě přespříliš miluji. Chtěl bych zemřít tvou rukou.

Pocity

29. ledna 2013 v 21:39 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Ano, ano, samozřejmě, že se to neobejde bez věnování...I když už se budu trapně opakovat zase...Ale byl by hřích, kdybych to nevěnoval zrovna jemu...
Noboru, pro Tebe

---

Vešel jsem potichu do jeho pokoje, jen dveře mírně cvakly, jak jsem je zavíral. Zastavil jsem se zhruba ve třetině pokoje. Ten dokonalý mladík stojící až u zavřeného okna se otočil a pohlédl na mne. Ruce měl zkřížené na prsou, jasný znak zdánlivé nepřístupnosti, jen v očích se mu usídlil naprostý zmatek. Neví, jestli si má dovolit chtít. Vidím to v těch planoucích duhovkách naprosto jasně. Hluboké hnědé oči, nyní mírně přivřené ve snaze zkoumat ty mé, gelem pročísnuté tmavě hnědé vlasy do rozevlátého účesu, čím dál jasnější ruměnec na tvářích, cukající svaly v pažích, černé upnutější tílko na jeho vypracované postavě, tmavě modré džíny. Rty doteď pevně semknuté u sebe promluvily:
"Proč jsi musel přijít až za mnou? Sem.."
Nic jsem neudělal, nikam nepopošel, ani nic neřekl, pouze se mírně usmál a dal si ruce do stejné pozice, jakou zvolil on. Ovšem můj postoj nepůsobil zdaleka tak odtažitě.
"Odpovíš mi?", znervózněl ještě víc. Má úžasný hlas. Už mnohokrát jsem se přistihl, že vlastně neposlouchám přesně obsah slov, ale jen se nechám unášet jeho hlasem. Miluji tóny, které opouští jeho hrdlo. Při tomto opětovném uvědomění jsem se zevnitř mírně zatřásl. Zase. Těžce zkrotitelná touha po hříchu ve mně stále nabývala na síle. Určitě k tomu přispívala i trocha vypitého alkoholu, ale zdaleka ne tolik, jako přítomnost muže stojícího opodál bokem ke mně. Vždy se mi líbili nižší kluci. Mohl být tak o půl hlavy nižší než já, nikdy jsem to pořádně nezkoumal. Z mého uvažování mne vytrhl mírný pohyb. To opět on, zamával levou rukou, aby zjistil, jestli ho vnímám. Popravdě jsem vnímal spíše energii prostupující místnost a zahloubaný v myšlenkách jsem pouze hleděl nepřítomně na jeho krásnou tvář.
"Zephyre?", oslovil mě v otázce. Proč použil mé dávné jméno? Proč si to pamatuje? Řekl jsem mu ho, pokud vím, jen jednou, před nějakou dobou. Nyní se ke mně otočil čelem, zůstával však na stejném místě. Zahleděl jsem se opět do jeho očí. Zvážněl. Zmatek, jenž se ještě před krátkým okamžikem zračil v jeho nitru, ho pomalu opouštěl. Zkoumal snad i on mne a přemýšlel, tak jako já? Samozřejmě, je mu to podobné.
"Pamatuješ si mé jméno.", konstatoval jsem nahlas svou předchozí myšlenku. Tentokrát se mírně pousmál on. Očividně fakt, že jsem konečně promluvil, ho alespoň částečně uklidnil.
"Proč bych neměl?", pokrčil rameny. Rozhodl jsem se tuto zbytečnou řečnickou otázku ignorovat. Udělal jsem několik kroků směrem k němu a opět zastavil. On se pomalu narovnal a dal ruce podél těla. Připravoval se snad tímto na případný útok?
"Máš strach?" Chvíli otálel, než se rozhodl odpovědět.
"H-hai.", potvrdil to, co jsem tak jako tak vycítil už dávno. Udělal jsem další dva kroky blíž. Jen dva, abych se zastavil na vzdálenosti zhruba metr a půl. Letmo jsem si opět prohlédl jeho příliš krásnou figuru a zas se mu podíval do očí. Změnily se. Duhovky byly nyní odstrčené na svůj vlastní okraj a na jejich místo se vedraly rozšířené zorničky. Zatajil se mi na pár sekund dech. Cítil jsem silnější úder vlastního srdce a… Výborně, konečně mám volnost! Pohnul jsem hlavou mírně do strany a v úšklebku se zas pousmál. Tohle mě začíná vážně bavit. Spustil jsem své ruce podél těla také a přerušil vzdálenost mezi mnou a jím. Nestačil nic namítat. Jen zábleskem jsem spatřil, jak se nadechuje, než ho jedna má ruka přitáhla za záda a druhá za hlavu. Políbil jsem ho. Počkal jsem pár vteřin přilepený na jeho ústa a pak se malinko oddálil. Věděl jsem přesně, že kdybych měl své schopnosti, mohl by to být nebezpečně zajímavý večer. Ale toto místo, tato doba jsou příliš svazující. Tlumeně jsem se zasmál, když jsem si prohlédl svého nejlepšího přítele. Tváře mu ještě o něco více zčervenaly, přesto se na mne díval zkoumavě. Opět.
"Tohle je…"
"Špatné.", doplnil jsem za něj a opět se pousmál. Baví mě to. Cítil jsem zrychlený tep i v konečcích svých prstů. Tohle byl naprosto dokonalý pocit. Neskutečné, co dokáže taková energie udělat s lidským tělem. Užíval jsem si to naplno. Byl okouzlující, když opět přikoval horní a spodní ret k sobě a čekal, co který z nás udělá. Zřejmě mě nechtěl pustit, i já jsem byl vděčný za to probíhající obejmutí.
"Jen se líbáme.", pokusil jsem se ho uklidnit.
"To je pravda.", přitakal. Byl vážně sladký, musel jsem ho políbit znovu. Tentokrát i po kratičké chvíli pootevřel svá ústa a já tak mohl vklouznout do těch jeho, aby se mohly naše jazyky setkat. Elektrický šok byl nic oproti tomu, kolik voltů mnou právě proletělo. Zbožňuju, když se mi z takových věcí zatočí hlava. Přitáhl jsem si ho blíže k sobě. Čekal jsem odstrčení, ale nakonec nepřišlo. Ještě kratičkou chvíli jsme se vzájemně líbali, pak se opět mírně odtáhli.
"Víš, co je na tom nejvíce dokonalé?", zeptal jsem se té nejdrahocennější existence.
"Že nebude nic víc.", řekl mírně posmutněle a podíval se stranou. To se mi moc nezamlouvalo, vím, že to myslel trochu jinak. Zrychlený tep jsem v té chvíli poslal zpět na běžnou dráhu.
"A to je dobře, protože pak by to mohlo být nebezpečné.", prsty se mi zabořily do jeho nagelovaných vlasů, k nimž jsem si také záhy přivoněl a vtiskl do nich polibek. Atmosféra se opět pozměnila. Něco tíživého se vplížilo do mé před několika minutami pobavené mysli. Minulost. Zamlžená nepřístupná minulost, kterou přesto cítím téměř při každém nádechu.
"Budu tě chránit. Navždy.", stvořil jsem ze své křičící duše větu a vyslovil ji nahlas.
"Já vím. Já tebe též.", zahuhlal mi do trika.
"Aishiteru, Noboru."
"Arigatou.", poděkoval.
 


Povzdech bytí

20. prosince 2012 v 17:26 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Bezbranný meč, zrezlý od bitev
Trnitá dýka, čepel se lesknoucí
Svíce dohořívá
Srdce padající
Zlehka usmívá se rytíř nemohoucí
Měsíc nezhasíná.

Ruka od krve, vlasy slepené
Nevidomý pozoruje krále
Svíce nehoří
Tělo umírající
Ztěžka snáší se bolest v ráně
Kosa zbroušená život znetvoří.

Srdce padající
Měsíc nezhasíná
Tělo umírající
Svíce dohořívá.

Zvrácenost

20. prosince 2012 v 17:08 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Kdysi jsem tuto věc stvořil, společně se mnou. Kdysi se takové věci děly...Možná by to šlo znova, možná ne....každopádně tuto zvrácenost věnuji Ravenovi.
---

Poprvé….Tichost.
Podruhé….Slibnost.
Potřetí….Dokonalost.
Počtvrté….Závislost.

Podej mi svoji zkrvavenou náruč, podej mi své vyrvané srdce na talíři, abych ho mohla trýznit dle tvých představ! Dej mi nadvládu nad tvým tělem, dej mi okovy a obojek na tvou duši! Dny uprostřed vnímání probuzení psychopatičnosti jsou slastným darem pro tolik zvrácenou stránku mé dokonale rozpolcené osobnosti. Chci znetvořit tu tvoji schránku, které se snažíš uvěřit, když ti před slepým zrakem vykládá, že je tvé tělo! Chci si tě k sobě připoutat nepřemožitelnou silou schizofrenického majetnického maniaka, jež dokonale zmanipuluje tvou mysl!
Lehni si do prostoru, který není vyplněn ničím, snad jen chaotickým zobrazením výjevů mého šíleného přemýšlení. Lehni si a nech se svléct donaha, nech se vysvléct z šatů, nech se vysvléct z obalu morálnosti! Lehni si a podej mi ostrý předmět, kterým ti pomalu vytvořím lehkými rýhami do hrudníku obrazec naprosto perfektně a dokonale podobný ničemu. Budeš v mé moci, chtít skončit a přesto prosit o další vzrušující, erotické, psychotické a nepochopitelné trýznění. Tak vzdej se mi a nakrm moji dlouho utajovanou touhu po krvi a bolesti druhých. Vzdej se a ber co ti nabízím.

Schizofrenie

20. prosince 2012 v 17:03 | Denny Peverell
Ano, bývaly takové doby.... Opět si dovolím povídku věnovat, opět svému milovanému Noboruovi, aby věděl, jaká bývala S. dříve, daleko dávno před tou strašlivou bolestí.
---

Cítíš, jak ti z těla odkapává zlo zahalené do touhy a šílenství? Cítíš to peklo, které se rozpoutá vždy, když přicházím do tvého nitra? Jsem tvá zkáza a zároveň tvé poslání. Mučit tvou mysl je nejlepší pocit, který mohu dopřát jak sobě, tak tobě. Křičíš a škemráš, aby to skončilo, abych se stáhla do ústraní, ale nemáš sílu a nemáš vůli si mě podrobit a zkrotit mé zubožené nic. Já jsem tu pánem tvojí mysli a jenom já rozhoduji, kdy se objevím s úmyslem ovládnout tvé krvelačné srdce. Jsme spoutány, jsme prokleté, jsme Odsouzení jedna druhé navzájem. Hádky s tebou jsou lahodným zpěvem pro mou nejen vysměvačnou podstatu. Jak se tím bavím! Jen já ti dovoluji odejít, jen já ti dovoluji přijít, jen já dávám svolení či zákaz naší touze, nenasytnosti, zvrácenosti. Jsem tvým pánem, jsem pravý majitel tvojí duše a ty, skořápka, která si utvořila své vlastní žití, proti mně nemáš šanci. Jsi mým služebníkem, mým poddaným a tvá poslušnost bude odměněna mým zhýralým přátelstvím. Jsi v mé moci. Navěky.

Rady z tvé mysli

20. prosince 2012 v 17:00 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Několikátá starší "povídka" ... tentokrát jest autorem opět S., zajímavé to číst po takové době ...
---

Nikdy by tě nenapadlo, že se dá v hloubce vlastní duše utopit. Ale co si od všeho slibuješ? Veškeré touhy se vždy stejně ztrácejí v prázdnotě sladkého neznáma. Podává ti snad ruku Zlo? Sám nevíš, jaké smysly použít, abys dosáhl vnitřního klidu. Tolik bolestivé rány od reality se ti uvnitř již dávno puklého srdce stále dokola otevírají, jakoby ti chtěli připomenout slastnou bolest ostrého předmětu zařezávajícího se do sametově hebké pokožky. A přesto je to psychické utrpení naprosto vzdálené fyzickým zraněním.
Naplňuje tě samota, že? Jsi věčně nespokojený, ať se ti dostává sebevětšího štěstí. Budeš se vždy utápět v kruhu nenaplnění, protože nikdy nemáš dost. Nosíš v sobě nenasytnost, chamtivost a chtíč. Neměl by ses toho zbavit? A přece nejsi zlý člověk. Já tě chápu, ale chápou tě i jiní? Myslíš, že si dokážou připustit tvojí odlišnost? Nebuď naivní, příteli. Hledáš celou dobu, ale pak přijde cíl tvé cesty a ty zjistíš, že vůbec není takový, jaký sis ho představoval. A i přes své strastiplné putování, i přes radost, že ses dostal k tomu, koho jsi hledal, zjistíš, že stejně zůstaneš nadále v křečích. Ptáš se proč? Lituješ své neštěstí? Cožpak si neuvědomuješ, že si způsobuješ veškeré toto nicotné bytí sám? Nedokážeš se vzdát své myšlenky, svého přání. A tak jsi odsouzený, možná navěky, k nemizícímu žhářství ve své hrudi. Ona za tebou nepřijde. Nečekej.

On

20. prosince 2012 v 16:56 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Věnováno Mně. (Možná jsem samolibe, ale co)
---

Utíkám, abych doběhl na mé místo. Běžím rychle, stále více mi pulsuje v hlavě, uších, krku, v celém těle. Proč to dělám? Proč stále utíkám před sebou samým? Snaží se mne dostihnout mé vlastní já, které odmítám opět pozvat dál, zpět do mé zpustošené a zobyčejnělé duše. Už dávno tomu je, co jsem se sebou mluvil naposledy. Chci se zaplést s tím druhým opětovně? Chci. Tak proč utíkám a tlukotem svého srdce a hlukem mých těžkých bot, jež v tom nočním tichu působí jak hrom v bouřce, chci přehlušit ten hlas, který jsem takovou dobu neslyšel? Co mi vlastně říká? Neslyším ho, záměrně, naštěstí. Chci ho slyšet? Chci. Ale proč tedy nepřestávám běžet, zrychluji?
STŮJ! Přikazuji sám sobě. Nebo slyším jeho hlas? Byl jsem to já, nebo on? Kdo tím jedním slovem přehlušil vše, čím se ho snažím umlčet? Zastavil jsem se. Chytám se oběma rukama za hlavu a vzhlédnu. Přivírám oči.
"Co chceš?!" Zoufale se snažím sám sebe pochopit. Nikdo nic neříká. Dávám své ruce opět podél těla a hlavu nyní skláním pohledem k zemi. Sleduji povrch asfaltu, na který začaly sem tam dopadat malé kapičky deště. Chci být zas jím? Dovolím mu opět mluvit za mě, skrze mě? Dovolím, abychom opět byli MY, nejen pouhé JÁ?
"Jsi tu?" šeptám do hrobového ticha. Začíná pršet intenzivněji.
'Jsem tu celou dobu.' Nepromluvila žádná ústa, ale já ten hlas slyšel. Je uvnitř mé duše, věděl jsem to.
'Stýská se ti po mně?' Zdá se mi to, nebo je ten hlas pobavený?
"Stýská se mi?" ptám se jeho vlastní otázkou.
'Stýská se ti, víš to moc dobře.'
"Proč se skrýváš tak dlouho?" promlouvám k nyní již úplně zmáčené silnici. Stojím nehnutě, téměř ani nevnímám, že začínám promokat na kost. On mi neodpovídá.
"Slyšíš mne?" Bojím se, aby se zas nevytratil.
'Slyším tě.' Krátká odmlka. 'Proč hovoříš tak nahlas?' Ptá se mě pobaveně, cítím to v jeho hlase.
'Je to tak lepší?' odpovídám otázkou, aniž bych vydal jediný zvuk z mého hrdla.
'Mnohem lepší.' Proč neříká nic víc?
'Neodpověděl jsi na mou otázku,' naléhám.
'Jak zněla otázka?' dělá, že zapomněl. Vím, že to tak není, ale přesto svou otázku zopakuji.
'Proč se skrýváš tak dlouho?'
'Nejevil si zájem, zavrhl si mě. Zavrhl si bolest.'
'Proč jsem to udělal?'
'Změnil ses. Stal ses samostatným.' Má pravdu? Možná.
'Jsem zas zpět,' povídám svému nejdražšímu démonu.
'Já také.'
Na pár sekund zavírám oči, abych je poté mohl otevřít. Kde jsem? V ústraní. Kdo tedy otevřel mé oči? On.
"Vítej zpět." řekl sám sobě, mně, nám nahlas.

Nebe,Peklo,Ráj

20. prosince 2012 v 16:51 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Nebe, Peklo, Ráj.
Posvátná Luno v temném víru
Na počest mrtvých v krvavé noci hraj
Píseň co neodpouští.
Píseň, jež bere životní sílu.
Píseň, jejíž tóny zabíjejí agónií dál.

Nebe,Peklo,Ráj.
Posviť mi na cestu, Měsíci chladný
Přijde duše, jejíž obsah mi byl dávno dán
Pro radost či z pokušení
Z rozmaru či v naivitě
Slepým zrakem kráčí Život sám.
A první dotyky z nedočkavosti
Potupně měnící se v rozbouření
Říkají, že nesním. Umírám v agónii dál.

Návštěva

20. prosince 2012 v 16:49 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
A toto věnuji sobě.

---

Jde pomalu, nemluví. Míří na místo, které mu přináší klid na jeho zkrvavené, zčernalé duši. Starý hřbitov. Oblečen celý v černém, jen vlasy bělostné, skoro tak jako jeho bledá kůže, kontrastují s tím výstředním oděvem. V ruce drží jednu růži s trny. Již došel před bránu rozlehlého hřbitova. Na chvíli se zastavil, aby se zhluboka nadechl. Nebyl to nádech ze strachu či obav, ale takový, který přináší vlnu útěchy. Zde si připadal více doma, než kde jinde. Vyndal ze své kapsy malý nožík, aby se s ním mohl chvilku šťourat v zámku. Trochu to zacvakalo a brána byla odemčena. Uklidil onen nástroj do kapsy a vkročil. Šel pomalu, ale věděl přesně, kam má jít, mohl by jít už i poslepu - tak dobře tu cestu znal. Za několik delších minut se ocitl přímo před náhrobkem, který byl jeho cílem. Chodil sem již celá léta, od doby, kdy mladý muž, jehož jméno bylo vytesáno do toho obyčejného kamene, zemřel. Poklekl a pohladil vytesané jméno.
"Odpusť." Zašeptal pouze a položil pomalu uvadající květinu na náhrobek. Vstal, chvíli se ještě na místo před sebou díval, a pak odešel.

Další články


Kam dál