MEGA EXPLOSION OF VK BLAST!!!

Objekt žárlivosti - část 2.

15. dubna 2010 v 18:26 | gay_n_yaoi |  Výplody z mý chorý hlavy
Tak a je tu další :)...užijte si čtení, zítra by mohla přijít další část :)

Část druhá


objekt žárlivosti

Konečně. Stál tu s Kamijem a naplno si užíval ten pocit blízké vzdálenosti mezi nimi. Už takto se v něm rozlévalo nevýslovné štěstí, natož pak po Kamijově překvapujícím přání:
"Nevadilo by Ti zajít na šálek čaje do mého domu? Byl bych vděčný za tvůj souhlas. V takovýchto chvílích chodím nerad na veřejná místa. Mám rád svůj klid." Jeho zpěvný hlas se tak sladce poslouchal. Uruha se svým souhlasem nepočkal ani vteřinu. Kamijou ho pozval k sobě domů! Měl pocit, že mu srdce prorazí hrudní koš, tak zběsile do něj naráželo.
"Děkuji Ti. Vyrazme tedy na procházku k mému sídlu." pobídl Kamijou Uruhu k chůzi. Sídlu?
"Kde vlastně bydlíš?" uvědomil si Uruha, že nezná ani přibližný cíl jejich cesty.
"Oh, ano. Bydlím na okraji města." odpověděl prostě a Uruha se zmateně zarazil.
"Na okraji? Vždyť pěšky to jsou nejméně čtyři hodiny." namítl. Kamijou k němu obrátil svou tvář.
"Máš pravdu. Omlouvám se, zapomněl jsem, že by ti to trvalo moc dlouho." uklonil se na znamení pohoršení. "Pojedeme tedy metrem, souhlasíš?"
"Souhlasím." Uruha byl zmatený ještě víc. Co myslel tím, že by mu to trvalo moc dlouho? Copak on by se dostal ke svému domu dříve? Divné. K metru se ale s Kamijem vydal hned. Ať to Kamijou myslel jakkoliv, Uruha se nemohl dočkat, až budou spolu o samotě. Jen oni dva. Potom snad…

Jakmile spolu vystoupili na určené stanici metra, vyšli z budovy ven a vydali se přes malý, neudržovaný a opuštěný park, aby se za ním mohli ocitnout u silnice, naproti které byl plot, obehnán okolo velkých zahrad. Uruha zůstal stát, Kamijou ho napodobil. Uprostřed těchto zahrad plných rozmanitých druhů růží se nacházelo veliké sídlo. Uruha už tuto budovu viděl, ale nikdy by si neodvážil ani pomyslet, že by mohla patřit zrovna Kamijově rodině. Nebyl to bůhvíjak skvostný palác, ale o neobvykle velkých rozměrech, a určitě i prostorech, budovy s renesančním až barokním nádechem se nedalo pochybovat. Uruha byl vážně ohromen.
"Tady bydlíš?" zněla jeho otázka, jako by tomu stále odmítal věřit.
"Ano, toto je sídlo našeho rodu." Povzdechl si lehce Kamijou, pokýval téměř neznatelně hlavou a hleděl na budovu, jež vypadala, jakoby se jim vychloubala svou majestátností. Kratičkou chvíli jen oba pohlíželi na stavbu uprostřed rozlehlého pozemku. Pak se dali opět do chůze a prošli honosnou vstupní branou. Nyní si mohl Uruha prohlédnout záhonky, květiny a keře zblízka. Květiny byly sázeny většinou tak, aby se jednotlivé odstíny barev zvláštně střídaly. Keře občas představovaly nějaké obrazce, většinou ale byly rovně zastřižené. Ohromen krásou zahradních rostlin přestal na okamžik vnímat vše ostatní, takže si nemohl všimnout, že se k němu Kamijou o něco přiblížil. Znenadání ucítil na své ruce dotek studených prstů. Úlekem se obrátil na osobu, jež byla majitelem té hebké kůže.
Kamijou se na Uruhu opět usmíval, opět svým něžným úsměvem. Před chvílí jen dotek lehký jak vánek se změnil na dotek celé dlaně, jež donutila Uruhovy prsty, aby se propletly s Kamijovými. Oba stále pokračovali v cestě a Uruha se na Kamija zmateně díval. Kamijův stále neustupující úsměv ho ale přesvědčoval, že je všechno v naprostém pořádku, že se nemusí ničeho obávat. Tady se na ně nikdo nedíval. Uruha se usmál též. Nebylo potřeba slov, šli tedy tiše jako doposud, usmívajíce se. Masivní dveře se k nim nadosah přiblížily. Oba se před nimi zastavili. Kamijou opatrně pustil Uruhu a jal se dvoukřídlé dřevo rozevřít dokořán, aby mohli vejít. Uvnitř bylo ticho, chlad a Uruhovi se zdálo, jakoby zde už celá desetiletí kromě Kamija nikdo nežil. Mlčky vstoupil a postavil se doprostřed veliké vstupní haly, odkud vedlo několik chodeb a do stran rozdvojené schodiště do druhého patra. Pro Uruhu to byl historický chrám. A Kamijou byl jeho Bůh.
"Líbí se Ti náš dům?" optal se ho Kamijou, který už zase stál vedle něj.
"Je to neuvěřitelné. Nádherné. Kdo tu s tebou ještě bydlí?"
"Má matka, otec, sestry a bratři a má choť." Do Uruhy uhodil blesk. Choť? Co mělo potom znamenat tam venku? Hra?
"Co? Jsi ženatý? A-Ale..." nevěděl, co říct.
"To Tě nemusí znepokojovat." uklidnil ho Kamijou, "Krom svého jména a dědictví s ní nemám nic společného. Náš sňatek byl dohodnut už v začátku našich životů." Opět se usmíval a podával Uruhovi ruku.
"Pojď, zavedu Tě do mých komnat. Budeš nadšen."
Vyšli po schodech nahoru, zahnuli doleva a po své pravé straně vstoupili do čtvrtých dveří. V místnosti byla tma, proto vzal Kamijou sirky a zapálil několik svícnů, jež prozářily celý první pokoj.
"V domě máme elektřinu," začal vysvětlovat Kamijou, "ale já mám radši starší způsoby. Svícny mé pokoje prosvítí dostatečně a zároveň je tu v rozích i trochu šera. Jsem na to zvyklý. Elektrické světlo by všechnu tmu pohltilo a světla by tu pak bylo příliš." Kamijou měl zajímavý způsob života, jak z jiného světa. Uruha jen pokýval hlavou, že jeho krátkému výkladu rozuměl. Rozhlédl se pořádně po místnosti. Stálo tu několik starožitných skříní, jeden psací stůl s kalamářem a černým ptačím perem, tři křesla okolo dřevěného kulatého stolu a na zdech po jednom obrazu. Celý nábytek mohl pocházet zhruba z osmnáctého, ne-li sedmnáctého století. Bylo to úžasné. Kamijou jemně Uruhu popostrčil k dalším dveřím, přes které se dostali do dalšího pokoje. Kamijou v rukou držel dva svícny, jeden podal Uruhovi, aby nemusel zapalovat další. Tento pokoj byl o něco větší, vypadal jako společenská místnost. Nábytek byl podobný, jen ho tu bylo o něco více. Nízký, prostorný stůl byl podobný tomu předchozímu, jen se na něm vyjímala zdobená váza. Růže do ní vsazené vypadaly téměř stejně, jako ty na ní malované, jen s tím rozdílem, že malované růže měli černou barvu a jejich stonky a lístky nesly barvu temně rudé krve. Oba pokoje byly překrásné.
Kamijou s Uruhou opět prošli dalšími dveřmi, tentokrát se ocitli opět na chodbě, kterou jen dvěma kroky přešli a otevřeli dveře naproti pokoji, který právě opustili.
"Zde je má ložnice." Pronesl po dlouhé době Kamijou. Jak Uruha očekával, nacházela se zde postel z nebesy. Co ho ale zaujalo více, byl menší, nižší stoleček, jenž stál hned pod oknem. Byla na něm položena Bible, přes ní přehozen průsvitně černý šátek s jakýmsi znakem, který asi patřil Kamijovu rodu, a pohár. Byl prázdný, na dně se ale dala spatřit poslední kapka červené tekutiny.
"Piješ víno často?" optal se Uruha při pohledu na dno poháru.
"Co, prosím?" otočil se na něj Kamijou, jenž se zrovna přehraboval v šupleti a něco hledal.
"Jestli víno piješ často.", zopakoval Uruha, odvrátil pohled od starého poháru a pohlédl na Kamija.
Kamijovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem Uruha mluví. Odběhl od stolku se šuplíky, popadl pohár a spěšně jej zamkl v jedné ze spodních zásuvek od malé skříňky.
"Ne, nepiji." Odpověděl mírně roztřeseně. "Jen jednou za čas si dopřeji pár kapek." Dodal ještě a vrátil se k šuplíku.
"Á, našel jsem to!" napřímil se vzápětí, drže v ruce jakýsi zlatý předmět. Uruha k němu přistoupil, aby si mohl věc prohlédnout zblízka. Byl to prsten s na pohled černým drahokamem, do nějž byl vyryt ten samý znak, který Uruha viděl na šátku. Rytina ale člověku umožnila vidět, že drahokam jen černě vypadá, ve skutečnosti byl temně rudý. Vše tu bylo sladěno do temných odstínů. Tak tajuplné. Kamijou od Uruhy kousek poodstoupil, pozdvihl ruku s prstenem o něco výš a zahleděl se na muže naproti sobě.
"Tímto prstenem chci svázat naše přátelství. Nasaď si jej, nebo se z přátel stanou nepřátelé." S těmito slovy podal prsten Uruhovi.
"C-Co?" vyjekl Uruha. "Mám si ho vzít? Vždyť je na něm znak tvého rodu."
"Slyšel jsi, co jsem řekl? Vezmi si jej. Cením si tvé existence. A vím, že ty si ceníš mé. Tímto prstenem si Tě připoutám. Rozumíš, jak to myslím?"
"A-Ano, rozumím. Jen… Jsi přeci ženatý, ne?" Uruha stále váhal. Kamijova ruka s prstenem klesla podél jeho těla.
"Vysvětloval jsem tu záležitost. Nemiluji ji! Copak mi nevěříš?" zvýšil o něco málo Kamijou svůj hlas.
"Věřím. Jen je to vše tak naráz. Nějak jsem ze všeho zmatený. Tak moc jsem si to přál, nechci se zítra probudit ze sna." Vládla Uruhovým hlasivkám nejistota. Kamijou k němu opět přistoupil, nyní těsněji, až se jejich obličeje dotýkaly. Svou volnou rukou ho pohladil ve vlasech.
"Není to sen. Přijmi, prosím, můj dar." Ruku s prstenem opět pozdvihl, nyní tak, že se dotýkal Uruhovy hrudi.
"Přijímám." Přijal Uruha dokonale omámený Kamijovým dotekem a sáhl po prstenu. V té chvíli se k němu Kamijou naklonil a nenásilně ho políbil na ústa, aby pak mohl konečně ochutnat nahořklou příchuť Uruhova jazyka.



Pokračování v příštích dnech :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yumi-sama~  由美 °w° NoBo~ ♥ Yumi-sama~ 由美 °w° NoBo~ ♥ | Web | 15. dubna 2010 v 20:46 | Reagovat

al neee~~ diplom netreba....fuu~ opytam Sayu-sama co na to howori...;)

2 Sayu-sama~ >D Sayu-sama~ >D | Web | 15. dubna 2010 v 20:50 | Reagovat

hmm...pecne, suhlasim ;)
Yumi ma vela rohodovania bezo mna...tkze pecne :D

3 Violet Thores Violet Thores | Web | 15. dubna 2010 v 23:05 | Reagovat

Žjooowá...krásná to povídka :-)
Koukám že s Kamija a Versailles všichni dělají upíri :D :D

Jasně ráda spřátelím...mám ráda TG :-)
Diplom nemusíš :-) Ani já je moc nedělám, jen když je někdo horečně chce :-)

4 ayu...♥SB♥ ayu...♥SB♥ | Web | 21. června 2010 v 19:22 | Reagovat

Waaauuu....uzasne!!! a on je vampire, ktory ma mimochodom fascinuju, takze je to len o to lepsie!!! vazne krasa!!!

5 anako-kun anako-kun | 12. ledna 2011 v 19:04 | Reagovat

celkem mě šokovalo že on je vampire ale je to best :)

Miluju nadpřirozeno celkem se mi to líbí... Hlavně magie

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama