MEGA EXPLOSION OF VK BLAST!!!

Leden 2011

Saraba

4. ledna 2011 v 0:06 | Master Of Visual Explosion |  Výplody z mý chorý hlavy
NEJEDNÁ SE O VK!!!! Tuto krátkou něco jako povídku jsem napsala, protože se mi zdálo o mé bývalé holce, o kterou jsem díky svým neodpustitelným činům přišla i jako o kamarádku....nebudu to rozvádět.....je to už dýl, ale občas mě to přepadne...zde má povídka (je to YURI, takže cucací chlapíky tam nanejdete :-P )

Sedla si na obvyklé místo a pozorovala, jak skrz hustě zamračenou oblohu občas problikne nějaký ten slunečný paprsek. I přes toto neveselé počasí byla okolní krajina nádherná. Kousek před lavičkou, na které se právě trošičku pohnula, aby se jí sedělo pohodlněji, byl vidět slabý potůček, jenž se klikatil v ne příliš posekané trávě a směřoval do lesa po pravé straně. Zleva od horizontu až k potoku se táhla menší louka a pokud se člověk podíval mírně za své rameno, spatřil úzkou pěšinku vedoucí z malé udržované vesničky až k lesu. Pěšinka se těsně před lavičkou téměř doslova vyrovnala s potůčkem tak, že spolu kratičkou chvíli tvořili barevné rovnoběžky. Kdyby slunce vysvitlo úplně, byla by krajina jistojistě připomínala pohádkový ráj. Hledíce na čirý hravý potůček, smutně se pousmála. Počasí dokonale, i když tak trochu kýčovitě, ladilo s jejími pocity. Dva roky rozhodně není dost času na to, aby zapomněla na své chyby. Na dětinské neuvážené jednání a na chybné činy. Nikdy s ní na tomto místě nebyla, ale nějakým záhadným způsobem na ní toto místo působí stejně, jako její přítomnost. Klid, štěstí, láska. Tráví zde čas ráda, ale i přes uplynulé roky a zdánlivou spokojenost v ní toto místo vyvolává i jiné pocity. Smutek, bolest a vinu. Kde je její milovaná Elia? Nevyléčitelný pocit vlastní zrady ji donutí se hořce ušklíbnout a sklopit zrak ke svým dlaním. Před dvěma lety tyto dlaně mohly lehce zajet do hustých pramenů kudrnatých kadeří, které vždy opojně a sladce voněly po květinách. Před dvěma lety tyto dlaně držely jiné, jemné a drobné stejně tak, jako byla Elia. Bolest. Sklopila hlavu a představila si její polibky. Jak se ty roztomilé rtíky, ihned po jejich rozkošném úsměvu, jenž rozsvítil celý svět, dotýkaly Haručiných. Ta srdcervoucí jemnost a křehkost, která z Elie dělala téměř nadpřirozenou bytost! A Haruka to vše odehnala, zadupala, spálila. Nyní opět zdvihla hlavu k obloze, aby své skelnaté oči křečovitě zakryla víčky, a promluvila do tichého vánku:
"Odpusť."
Velmi vzdálená, tak zní Haručino jméno a její srdce nyní bije v souznění s jejím pojmenováním. Otevřela oči, podívala se před sebe a nechala neposlušnou slzu, aby vyznačila na její ztrápené tváři slanou cestičku. Pomalu vstala z lavičky a vydala se k lesu, po té úzké pěšince, rovnoběžně s veselým potůčkem. Saraba, Elia.