MEGA EXPLOSION OF VK BLAST!!!

Žhnoucí nitro zhouby

28. října 2012 v 15:07 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Tuto povídku chci věnovat svému nejlepšímu příteli, svému drahému, milovanému Noboruovi. Tato povídka je pro Tebe, můj drahý, jelikož jsem zde vytvořil úplně nové postavy, nejsou nikomu vzaté či vypůjčené, jsou čistě moje. A vzhledem k tomu, že vlastní postavy vlastně téměř netvořím, je jisté, že musím tuto splácaninu věnovat Tobě. Proč? Protože díky Tobě opět tvořím

***

Kráčel temnou chodbou vystlanou chladnými a navlhlými kameny. V ruce držel svítilnu na baterky trochu staršího data. V krku měl sucho jako v dávno vypuštěném rybníku, ruce a čelo se mu nepřirozeně potily a v hlavě se mu jako ozvěnou ozýval zrychlený tlukot jeho srdce. Mladý muž šel rychle, utíkal by, kdyby nebyla zem poměrně kluzká. Strach mu drtil veškeré vnitřnosti silou ruky mystického válečníka. Zdálo se, že chodba je nekonečná. Čím delší kus uběhl, tím více si všímal zdí, na kterých se místy začaly objevovat zelené skvrny. Došlo mu, že jsou to osliznuté řasy, zřejmě nějaký sladkovodní druh. Cesta začínala být stále více odporná. Strach byl nyní až nesnesitelný, zvedal se mu dokonce i žaludek. Věděl, že se nebojí o sebe, zvracet se mu chtělo strachem o něj. Kde je? Je na konci, v té ohyzdné místnosti? Ano, znal to tu. Nebyl tu dobrých šest let a upřímně se modlil, aby se sem nikdy nevrátil. Jak se to ta zrůda mohla dozvědět?! Jak je našla? V posledních čtyřech letech si dovolil být šťastný a na svoji hrůznou minulost zapomenout. Nikdy by si za posledních pár roků nepomyslel, že se vše zvrátí během jediného dne. Nyní ho osud trestá za tu opovážlivost, že se snažil žít v lásce.
Zahloubán na několik vteřin do svých myšlenek, špatně našlápl a noha mu podklouzla. Upadl čelem k podlaze, naštěstí jen na kolena, a rychlé paže se zapřely o kamennou zem, svítilna se mu odkutálela někam za jeho záda. Byl udýchaný, postavil se však zpět na nohy a ohlédl se, aby našel upuštěný zdroj světla a sebral ho. Když pohlédl zas před sebe ve směru cíle své cesty, spatřil někde v dálce jakoby uzoučký proužek světla. Blížil se už? Vlna vzrušení, další příval strachu a náporu nevolnosti v něm probudily tolik adrenalinu, až se dal do běhu. Bylo mu jedno, že podlaha klouže, kupodivu se mu běželo poměrně dobře. Zanedlouho dorazil k onomu místu. Byly to dveře, zpod kterých unikalo trochu světla. Zdálo se, jakoby chtělo uniknout ze spárů tohoto temného místa. Varien se pokusil trochu více popadnout dech, načež opatrně zabral za kliku u dveří. Bylo odemčeno, v což ani nedoufal, bylo to podezřelé. Trochu zavrzaly panty, než konečně vkročil dovnitř. Světla tu zas tolik nebylo, jeho oči tedy nemusely přivykat žádnému jasu, jak zprvu očekával. Pohledem prolétl celou místnost, jež nebyla tak rozlehlá, avšak do tmavých koutů na druhém konci nešlo dost dobře dohlédnout. Varien popošel trochu hlouběji do prostoru. Když přimhouřil oči, v jednom z koutů si všiml, že jsou další dveře, byly ovšem nižší téměř o půl metru. Svraštil obočí a nasucho polkl. Nikde okolo sebe neviděl nic, kde by mohl být Sevan ukrytý, přivázaný či něco podobného. Jediným "nábytkem" byla uprostřed místnosti konstrukce z masivních trámů, stlučená k sobě a přibitá k zemi jako "stůl" ve tvaru kříže. Variena mrazilo v zádech, znal onu konstrukci moc dobře.
"Sevane?", zkusil přiškrceně vyslovit jméno druhého mladíka, pro kterého sem přišel. Na jeho slabé volání nikdo neodpověděl. Dobře tedy, řekl si v mysli a zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu jít k druhým dveřím v koutu místnosti. Z o něco bližší vzdálenosti viděl, že dveře nemají kliku, ale jsou zabezpečené visacím zámkem.
"Kruci!", zaklel polohlasně. Jen tak zkusmo zalomcoval se zámkem, zda čirou náhodou neupadne, ovšem bezvýsledně. Dobře tedy, zopakoval v duchu a opět se nadechl. Poodstoupil krok dozadu a poté silou kopl dveří těsně u zámku. Dveře se pod tím úderem jen maličko zatřásly. Když se budu snažit, tak to určitě půjde. Musí. Varien si dodával odvahu nic nevzdávat, zachrání ho. Po dosti úderech silným kopem se mu podařilo konečně zámek vyrvat ze dřeva.
"Konečně!", zvolal, stále pln strachu a touhy chránit milovanou osobu. Trhnutím otevřel dveře dokořán. Síla obrazu, který se mu právě naskytl před očima, strhla Variena na kolena. Vytřeštil oči, otevřel ústa v němém výkřiku a ruce se jakoby zpomaleně začaly natahovat k osobě naproti němu.
"Sevane..." Vydechl konečně, když se svými dlaněmi dotkl zuboženého těla druhého muže. Zprvu otřesen tímto výjevem se vzpamatoval a rychle se snažil nahmatat puls krčních tepen. Byl slabý, ale i díky tomu, se mohl ujistit, že Sevan žije.
"Díky Bohu.", uklidnil se alespoň z části. Co nejšetrněji a zároveň nejrychleji se jal vyprostit svého milence z provazových pout. Kde mám tu rybičku, ksakru?! Zeptal se sám sebe rozčílen, když se mu nepodařilo rozvázat pouta rukou. Zašmátral ve svých hlubokých kapsách u kalhot a roztřesenýma rukama vyndal malý vyklápěcí nožík. Přeřezal pouta, uklidil nožík zpět do kapsy a vzal Sevana do náruče, aby s ním mohl utéct. S bezvládným tělem v náruči se opět postavil a vykročil ke dveřím, kterými do místnosti vešel, ve kterých ale nyní někdo stál. Pohlédl na obrys postavy, jejíž tvář nemohl dost dobře vidět - stejně jako odtamtud k Varienovi nebylo moc dobře vidět, nedohlédl ani Varien natolik, aby viděl obličej osoby stojící ve dveřích. Jenže vidět nic nepotřeboval, věděl přespříliš dobře, kdo tam stojí.
"Proč tohle děláš?", promluvil Varien s nechutí v hlase. Osoba se pohnula dopředu a přikročila až ke křížovité konstrukci.
"Nech nás odejít." Varienův hlas se mírně chvěl. "Řekl jsi, že jsem tě omrzel, ne snad?"
"Ano, to jsem vskutku řekl." odpověděl muž a pohlédl na Variena. Ten uhnul pohledem. Nesmím se na něj dívat. Poroučel si a sklopil zrak dolů, aby pohlédl na bezvědomého Sevana. Další ovanutí strachem. Došlo mu to.
"Tohle ti nedovolím.", zašeptl Varien, jeho hrdlo odmítalo mluvit nahlas, pohled však k vězniteli nezvedl. Jen díky perifernímu vidění si všiml, že se muž začal přibližovat. Varien měl zkamenělé nohy, chtěl utéct, ale stál jako přikován. Možná se nedokázal snažit běžet, protože věděl, že by útěk nepomohl. Znal tu osobu naproti sobě moc dobře. Ta odporná existence mu celé tři roky dokazovala, že temné síly černé magie a okultismu nemusí existovat jen v pohádkách. Nyní mu došlo, jak naivní celou dobu této své záchranné akce byl. V hloubi zjizvené duše moc dobře věděl, jak to skončí. Alespoň přibližně.
"Variene Cervissi!", zvolal muž, kterého by mnozí mohli označovat jako služebníka temnot. Varien s sebou škubl a se slzami v očích na tu lidskou zrůdu pohlédl. Stáli naproti sobě.
"Ne. Prosím, už ne." Varienovi se podlomily kolena a se svým Sevanem v náručí klesl k zemi, ochromen hrůzou. Muž naproti na to nic neřekl. Klekl si, pohlédl mladíkovi do lesklých očí a s úšklebkem vzal Sevanovo tělo Varienovi z rukou. Jakmile vstal, posměšně si odfrkl a kopl Varienovi do spánku okovanou špičkou své mohutné boty. Rozhostily se tma a ticho.
Varien se probudil. Bolela ho hlava a jen matně si uvědomoval, že je připoutaný a zřejmě i nahý. Když se probral trochu víc, zjistil, že jeho tělo je v jednom ohni. Pootočil hlavu mírně doprava. U zdi byl v okovech připoutaný Sevan.
"Sevane!", pokusil se Varien vykřiknout, z úst mu vyšlo ale spíše zakňučení. Sevan se mírně pohnul, řetězy trošku zachrastěly.
"Variene?", optal se nejistě, načež zvedl hlavu a zaostřil. "Co se stalo, Variene?"
"Sevane, tohle je moje vina." Varien věděl, že jejich šťastný život pominul stejně rychle, jako zjevil.
"Variene, chci domů.", vzlykl Sevan a svěsil hlavu. Co by teď Varien dal za to, kdyby mohl tu křehkou duši obejmout, políbit! Kéž by mohl objímat to horké tělo, líbat vlhké rty, hladit hrubé černé vlasy, ochránit lásku, jež v něm přímo žhnula.
"Sevane, miluji tě!"
"Variene, já chci domů.", opakoval Sevan, jakoby Varienovo vyznání neslyšel. To druhého mladíka bolestivě bodlo u srdce. Ne, počkat! Varien se pokusil zhluboka nadechnout, ale něco mu v tom bránilo, otočil hlavu na druhou stranu a pohlédl do kamenné tváře, jež nedávala najevo žádnou emoci. Pootevřel ústa a své oči natočil na svůj hrudník. Duševní bolest nebylo to jediné, co se mu zabodlo do hrudi.
"Se-Se-vane.", vysoukal z hrdla těžce. Muž s kamennou tváří opět zmizel ve stínu koutu.
"Variene, proč jsme tady?", nechápal černovlasý mladík a opět pohlédl na svého přítele. "Variene!"
Kdesi vpravo zachrastily hlasitě řetězy. Varien slyšel, jak ho Sevan volá. Otočil hlavu zpět k němu, aby viděl, jak se druhý mladík snaží marně osvobodit. Začal vykašlávat krev.
"Se-va-..", nemohl vyslovit ani celé jméno svého milence, aby se přitom nerozkašlal.
"Variene...", ztichl Sevanův hlas a chrastění řetězy ustalo. "Variene, to nesmíš." Sevanovy slzy máčely podlahu pod ním.
"Se-va-...", opakoval neustále druhý muž s černobílými vlasy. Přes potok slz už svými šedomodrýma očima ani Sevana neviděl. Vše se rozmazávalo. Čím více kašlal, tím méně viděl.
Sevan ochromen tím vším, co se událo a co se děje jen sledoval ustávající krvavý kašel muže, se kterým chtěl strávit celý život. Kašel po chvíli ustal, z Varienových očí odpadly zbylé slzy a když do nich Sevan pohlédl, hleděl do prázdnoty.
"NE! Variene!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 NAWitkowski (Noboru) NAWitkowski (Noboru) | Web | 28. října 2012 v 15:27 | Reagovat

Někdy si říkám, jak dobře mě znáš - a jak je to vůbec možné. Nejspíš sama víš, ke komu bych se v téhle povídce přirovnal. Je to asi první podobná práce, kterou jsem byl schopný dočíst do konce, protože konec byl začátkem. Ať už utrpení nebo vysvobození. Je to krásná práce, nádherná, stejně tak ošklivá. Co bych mohl dodat... miluji Tě, má drahá, děkuji Ti za tuhle povídku, jsem si jistý, že ji budu číst vícekrát. Jak jsem řekl, je krásná... a přesto tak temná. Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama