MEGA EXPLOSION OF VK BLAST!!!

Prosinec 2012

Povzdech bytí

20. prosince 2012 v 17:26 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Bezbranný meč, zrezlý od bitev
Trnitá dýka, čepel se lesknoucí
Svíce dohořívá
Srdce padající
Zlehka usmívá se rytíř nemohoucí
Měsíc nezhasíná.

Ruka od krve, vlasy slepené
Nevidomý pozoruje krále
Svíce nehoří
Tělo umírající
Ztěžka snáší se bolest v ráně
Kosa zbroušená život znetvoří.

Srdce padající
Měsíc nezhasíná
Tělo umírající
Svíce dohořívá.

Zvrácenost

20. prosince 2012 v 17:08 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Kdysi jsem tuto věc stvořil, společně se mnou. Kdysi se takové věci děly...Možná by to šlo znova, možná ne....každopádně tuto zvrácenost věnuji Ravenovi.
---

Poprvé….Tichost.
Podruhé….Slibnost.
Potřetí….Dokonalost.
Počtvrté….Závislost.

Podej mi svoji zkrvavenou náruč, podej mi své vyrvané srdce na talíři, abych ho mohla trýznit dle tvých představ! Dej mi nadvládu nad tvým tělem, dej mi okovy a obojek na tvou duši! Dny uprostřed vnímání probuzení psychopatičnosti jsou slastným darem pro tolik zvrácenou stránku mé dokonale rozpolcené osobnosti. Chci znetvořit tu tvoji schránku, které se snažíš uvěřit, když ti před slepým zrakem vykládá, že je tvé tělo! Chci si tě k sobě připoutat nepřemožitelnou silou schizofrenického majetnického maniaka, jež dokonale zmanipuluje tvou mysl!
Lehni si do prostoru, který není vyplněn ničím, snad jen chaotickým zobrazením výjevů mého šíleného přemýšlení. Lehni si a nech se svléct donaha, nech se vysvléct z šatů, nech se vysvléct z obalu morálnosti! Lehni si a podej mi ostrý předmět, kterým ti pomalu vytvořím lehkými rýhami do hrudníku obrazec naprosto perfektně a dokonale podobný ničemu. Budeš v mé moci, chtít skončit a přesto prosit o další vzrušující, erotické, psychotické a nepochopitelné trýznění. Tak vzdej se mi a nakrm moji dlouho utajovanou touhu po krvi a bolesti druhých. Vzdej se a ber co ti nabízím.

Schizofrenie

20. prosince 2012 v 17:03 | Denny Peverell
Ano, bývaly takové doby.... Opět si dovolím povídku věnovat, opět svému milovanému Noboruovi, aby věděl, jaká bývala S. dříve, daleko dávno před tou strašlivou bolestí.
---

Cítíš, jak ti z těla odkapává zlo zahalené do touhy a šílenství? Cítíš to peklo, které se rozpoutá vždy, když přicházím do tvého nitra? Jsem tvá zkáza a zároveň tvé poslání. Mučit tvou mysl je nejlepší pocit, který mohu dopřát jak sobě, tak tobě. Křičíš a škemráš, aby to skončilo, abych se stáhla do ústraní, ale nemáš sílu a nemáš vůli si mě podrobit a zkrotit mé zubožené nic. Já jsem tu pánem tvojí mysli a jenom já rozhoduji, kdy se objevím s úmyslem ovládnout tvé krvelačné srdce. Jsme spoutány, jsme prokleté, jsme Odsouzení jedna druhé navzájem. Hádky s tebou jsou lahodným zpěvem pro mou nejen vysměvačnou podstatu. Jak se tím bavím! Jen já ti dovoluji odejít, jen já ti dovoluji přijít, jen já dávám svolení či zákaz naší touze, nenasytnosti, zvrácenosti. Jsem tvým pánem, jsem pravý majitel tvojí duše a ty, skořápka, která si utvořila své vlastní žití, proti mně nemáš šanci. Jsi mým služebníkem, mým poddaným a tvá poslušnost bude odměněna mým zhýralým přátelstvím. Jsi v mé moci. Navěky.

Rady z tvé mysli

20. prosince 2012 v 17:00 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Několikátá starší "povídka" ... tentokrát jest autorem opět S., zajímavé to číst po takové době ...
---

Nikdy by tě nenapadlo, že se dá v hloubce vlastní duše utopit. Ale co si od všeho slibuješ? Veškeré touhy se vždy stejně ztrácejí v prázdnotě sladkého neznáma. Podává ti snad ruku Zlo? Sám nevíš, jaké smysly použít, abys dosáhl vnitřního klidu. Tolik bolestivé rány od reality se ti uvnitř již dávno puklého srdce stále dokola otevírají, jakoby ti chtěli připomenout slastnou bolest ostrého předmětu zařezávajícího se do sametově hebké pokožky. A přesto je to psychické utrpení naprosto vzdálené fyzickým zraněním.
Naplňuje tě samota, že? Jsi věčně nespokojený, ať se ti dostává sebevětšího štěstí. Budeš se vždy utápět v kruhu nenaplnění, protože nikdy nemáš dost. Nosíš v sobě nenasytnost, chamtivost a chtíč. Neměl by ses toho zbavit? A přece nejsi zlý člověk. Já tě chápu, ale chápou tě i jiní? Myslíš, že si dokážou připustit tvojí odlišnost? Nebuď naivní, příteli. Hledáš celou dobu, ale pak přijde cíl tvé cesty a ty zjistíš, že vůbec není takový, jaký sis ho představoval. A i přes své strastiplné putování, i přes radost, že ses dostal k tomu, koho jsi hledal, zjistíš, že stejně zůstaneš nadále v křečích. Ptáš se proč? Lituješ své neštěstí? Cožpak si neuvědomuješ, že si způsobuješ veškeré toto nicotné bytí sám? Nedokážeš se vzdát své myšlenky, svého přání. A tak jsi odsouzený, možná navěky, k nemizícímu žhářství ve své hrudi. Ona za tebou nepřijde. Nečekej.

On

20. prosince 2012 v 16:56 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Věnováno Mně. (Možná jsem samolibe, ale co)
---

Utíkám, abych doběhl na mé místo. Běžím rychle, stále více mi pulsuje v hlavě, uších, krku, v celém těle. Proč to dělám? Proč stále utíkám před sebou samým? Snaží se mne dostihnout mé vlastní já, které odmítám opět pozvat dál, zpět do mé zpustošené a zobyčejnělé duše. Už dávno tomu je, co jsem se sebou mluvil naposledy. Chci se zaplést s tím druhým opětovně? Chci. Tak proč utíkám a tlukotem svého srdce a hlukem mých těžkých bot, jež v tom nočním tichu působí jak hrom v bouřce, chci přehlušit ten hlas, který jsem takovou dobu neslyšel? Co mi vlastně říká? Neslyším ho, záměrně, naštěstí. Chci ho slyšet? Chci. Ale proč tedy nepřestávám běžet, zrychluji?
STŮJ! Přikazuji sám sobě. Nebo slyším jeho hlas? Byl jsem to já, nebo on? Kdo tím jedním slovem přehlušil vše, čím se ho snažím umlčet? Zastavil jsem se. Chytám se oběma rukama za hlavu a vzhlédnu. Přivírám oči.
"Co chceš?!" Zoufale se snažím sám sebe pochopit. Nikdo nic neříká. Dávám své ruce opět podél těla a hlavu nyní skláním pohledem k zemi. Sleduji povrch asfaltu, na který začaly sem tam dopadat malé kapičky deště. Chci být zas jím? Dovolím mu opět mluvit za mě, skrze mě? Dovolím, abychom opět byli MY, nejen pouhé JÁ?
"Jsi tu?" šeptám do hrobového ticha. Začíná pršet intenzivněji.
'Jsem tu celou dobu.' Nepromluvila žádná ústa, ale já ten hlas slyšel. Je uvnitř mé duše, věděl jsem to.
'Stýská se ti po mně?' Zdá se mi to, nebo je ten hlas pobavený?
"Stýská se mi?" ptám se jeho vlastní otázkou.
'Stýská se ti, víš to moc dobře.'
"Proč se skrýváš tak dlouho?" promlouvám k nyní již úplně zmáčené silnici. Stojím nehnutě, téměř ani nevnímám, že začínám promokat na kost. On mi neodpovídá.
"Slyšíš mne?" Bojím se, aby se zas nevytratil.
'Slyším tě.' Krátká odmlka. 'Proč hovoříš tak nahlas?' Ptá se mě pobaveně, cítím to v jeho hlase.
'Je to tak lepší?' odpovídám otázkou, aniž bych vydal jediný zvuk z mého hrdla.
'Mnohem lepší.' Proč neříká nic víc?
'Neodpověděl jsi na mou otázku,' naléhám.
'Jak zněla otázka?' dělá, že zapomněl. Vím, že to tak není, ale přesto svou otázku zopakuji.
'Proč se skrýváš tak dlouho?'
'Nejevil si zájem, zavrhl si mě. Zavrhl si bolest.'
'Proč jsem to udělal?'
'Změnil ses. Stal ses samostatným.' Má pravdu? Možná.
'Jsem zas zpět,' povídám svému nejdražšímu démonu.
'Já také.'
Na pár sekund zavírám oči, abych je poté mohl otevřít. Kde jsem? V ústraní. Kdo tedy otevřel mé oči? On.
"Vítej zpět." řekl sám sobě, mně, nám nahlas.

Nebe,Peklo,Ráj

20. prosince 2012 v 16:51 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Nebe, Peklo, Ráj.
Posvátná Luno v temném víru
Na počest mrtvých v krvavé noci hraj
Píseň co neodpouští.
Píseň, jež bere životní sílu.
Píseň, jejíž tóny zabíjejí agónií dál.

Nebe,Peklo,Ráj.
Posviť mi na cestu, Měsíci chladný
Přijde duše, jejíž obsah mi byl dávno dán
Pro radost či z pokušení
Z rozmaru či v naivitě
Slepým zrakem kráčí Život sám.
A první dotyky z nedočkavosti
Potupně měnící se v rozbouření
Říkají, že nesním. Umírám v agónii dál.

Návštěva

20. prosince 2012 v 16:49 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
A toto věnuji sobě.

---

Jde pomalu, nemluví. Míří na místo, které mu přináší klid na jeho zkrvavené, zčernalé duši. Starý hřbitov. Oblečen celý v černém, jen vlasy bělostné, skoro tak jako jeho bledá kůže, kontrastují s tím výstředním oděvem. V ruce drží jednu růži s trny. Již došel před bránu rozlehlého hřbitova. Na chvíli se zastavil, aby se zhluboka nadechl. Nebyl to nádech ze strachu či obav, ale takový, který přináší vlnu útěchy. Zde si připadal více doma, než kde jinde. Vyndal ze své kapsy malý nožík, aby se s ním mohl chvilku šťourat v zámku. Trochu to zacvakalo a brána byla odemčena. Uklidil onen nástroj do kapsy a vkročil. Šel pomalu, ale věděl přesně, kam má jít, mohl by jít už i poslepu - tak dobře tu cestu znal. Za několik delších minut se ocitl přímo před náhrobkem, který byl jeho cílem. Chodil sem již celá léta, od doby, kdy mladý muž, jehož jméno bylo vytesáno do toho obyčejného kamene, zemřel. Poklekl a pohladil vytesané jméno.
"Odpusť." Zašeptal pouze a položil pomalu uvadající květinu na náhrobek. Vstal, chvíli se ještě na místo před sebou díval, a pak odešel.

Chtíč

20. prosince 2012 v 16:46 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Tato povídka je též staršího data, ale přesto ji chci věnovat dvoum nejmilejším osůbkám :) Noboru, Akio, toto je pro vás :* <3

---

Myslím, že jsem se při té cestě metrem úplně zbláznil. Je to jako posedlost, je to jako šílenství. Veškeré toky mých myšlenek plynou jen jedním směrem, a přesto jsou zmatené, skáčou si vzájemně do cesty a já nevím na co konkrétního myslet dřív. Blázním z toho! Nikdy jsem nepotkal takovou osobu, jako byl on. Mohu říct, že je to člověk? Neznělo by to pro onu bytost příliš potupně? Dlouhé vlasy s ženským střihem obarvené načerno, dlouhé štíhlé prsty zakončené dokonale pěstěnými černě lakovanými nehty. Barva jeho očí se nedala popsat. Ponejprv jsem si byl téměř jistý, že jsou jeho oči zelené s mírným nádechem světle hnědých odstínů, ale jakmile pohnul hlavou a světlo na jeho tvář šlo náhle z trochu jiného úhlu, všiml jsem si, že oči zešedly. A v moment, kdy krátce pohlédl na mě, obklopila mě mrazivá a přitom žhnoucí síla jasně modrých vln v jeho pohledu. Nemožné. Kdo je? Čím je? Jeho upnuté kalhoty rudé až vínové barvy dokonale rýsovaly hubené a přitom vypracované nohy, a když jsem nenápadně, chtěně i nechtěně, zabrousil pohledem na jeho rozkrok, zaplavilo mě horko jen z té hříšné myšlenky. Donutil jsem se odtrhnout pohled od spodní části jeho těla a jal se prohlížet zbytek. Dlouhý kabát opět černé barvy, jehož spodek byl nyní ledabyle odhozen do stran sedátka, aby se té dokonalé bytosti dobře sedělo, obepínal mužnou a přesto jaksi křehkou hruď. Pod kabátem jsem mohl spatřit černou košili, mírně z vrchu rozepnutou, což působilo v kontrastu s jeho bledou pletí neuvěřitelně eroticky. Zadíval jsem se mu do obličeje a cítil jsem, jak mírně červenám ze svých představ. Zbývaly mi tři stanice do mého cíle a ona Dokonalost též nevystupovala. Potřeboval jsem se uklidnit! Nešlo udělat nic jiného, než v rychlosti blesku vylétnout ze dveří podzemního vlaku v jedné ze stanic, kde jsem snad ještě nikdy nevystupoval. Zbaven stísněných prostorů mého osobního myšlení uvnitř metra jsem se ještě ve stanici otočil a zahleděl skrze okna dovnitř dopravního prostředku. Koukal na mě a usmíval se. Nebyl to normální úsměv, byl jaksi škodolibý a zároveň vyzývavý. A jako by toho nebylo málo, vteřinu před tím, než se vlak opět rychle rozjel, olízl si onen mladý muž své úzké zrůžovělé rty a provokativně se sám lehce kousl do jazyka. Rozbušilo se mi srdce a cítil jsem tlak ve svém klíně. Vyděšeně jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli mě někdo nepozoruje. Nikdo. Oddychl jsem si a stále minimálně vnitřně vzrušen jsem se musel naprosto poprvé odebrat na toalety ve stanici metra. Touha a erotické obrazy v mé hlavě mi poměrně rychle dopomohly k neopakovatelnému uvolnění. Kdo je?! Chci ho!

Jako lehká holka

20. prosince 2012 v 16:41 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Taková menší splácanina jakožto cvičný sloh pro maturanty...jo, psáno před celkem delší dobou :)

---

Včerejšek byl fakt doslova den na dvě věci. Od začátku. A dnes? Dnešek není o nic lepší - zvlášť, když tenhle den je v podstatě důsledek toho včerejšího. Dřepím tady na tvrdé matraci s ubohou přikrývkou, mám pohmožděné rameno a ošetřenou ránu nad levým spánkem a můžu tak akorát děkovat samotnému ďáblu, že mi to prostě nemohlo vyjít, jak jsem si představoval. Udělal jsem ze sebe šaška, riskoval svůj krk při útěku z meetingu celkem nebezpečných zabijáků a zaslouženou odměnou za takovou dřinu mi je teď tahle cela a čekání na podrobný výslech hned od několika namachrovanejch fízlů a nějakýho kravaťáka k tomu, aby toho náhodou nebylo málo.
Notnou chvíli jsem jen tak seděl na vězeňském lůžku a rozčiloval se v duchu nejen na ostatní ale i sám na sebe, než pro mě konečně jeden z těch policejních prasat přišel. Dovedl mě do jedné z místností pro výslechy, zavřel za mnou dveře a šel si zas po svých.
"Zdravím, pane Jerrisone." Pozdravil mě ten ulízanej a určitě o dost mladší záprtek.
"Dobrej." Prsknul jsem na něj neupřímný pozdrav. Pořád ještě můžu být aspoň krapet slušnej. Po pozdravu to hned začlo. Co, kde, kdy, jak a proč…? Věty začínající na tyhle všemožný slova. Co se asi tak stalo, pane policajt? Jako byste to nevěděl. Už jsem byl fakt rozčílený, ale stejně jsem to zopakoval.
Včera ráno jsem se probudil s dokonalým plánem na ukradení padělaných bankovek. S odřenýma ušima mi to prošlo, menší přestřelka mezi gangstery a mnou, ale jinak nic extra vážného. Ale ti parchanti mě celkem neodbytně sledovali. Musel jsem se nějak dostat na letiště, setřást je. A to řešení, které mě v tu chvíli napadlo, bylo prostě jediné. Vzadu v kufru jsem měl zrovna pohozenej kufřík s věcmi mé bývalé přítelkyně, jestli jí tak můžu nazývat. Teď už je chudák po drnem, s čímž se ovšem ale fízlům svěřovat nehodlám. Důležité je, že v tom kufru měla svůj korzet i sukni, několik paruk, pak další zbytečný krámy, ale hlavně také šminky. Jo, udělal jsem to, co jsem považoval za nutný. Takže jsem popadnul kufr s věcmi a kufr s prachama a urychleně si to šinul na benzínku. Zapadnul jsem na dámský hajzly, převlíknul se tak, že jsem vypadal pomalu jak lehká holka, prachy nastrkal do, naštěstí pro mě, objemné podprsenky, a s drobnými úpravami lehčích detailů jsem opět vyšel ven. Takovej kurz chození na podpatcích jsem nikdy nezažil. Ale dobrý, na letiště jsem se dostal. Letenky připravený, vstup do letadla bez problémů. Spadnul mi šutr ze srdce, když se letadlo vzneslo do vzduchu a já se mohl těšit na novej život. Možná ze mě bude ženská, budu pracovat v nočním klubu a budou mi říkat tlustá "Sjůzn". Jo, byl to vtip.
Letadlo přistálo a já, potěšenej, že šlo všecko jak po másle, sem si to šinul k východu. Bez sebemenšího tušení, že je něco v háji.
"Willame Jerrisone!" zaznělo letištním rozhlasem a já zkoprněl. "Zůstaňte stát, položte zavazadlo, lehněte si a dejte ruce za hlavu!" V tu chvíli jsem věděl, že jsem prohrál. Zmetci. Nechtěl jsem se ale nechat tak snadno chytit. Odhodil jsem ty zpropadený boty a bos vyběhl k východu z letištní haly. Kruci, ale přepočítal jsem se. U východu na mě s usmívajícími se obušky čekalo menší komando. Proč takovej humbuk kvůli jednomu zloději jako já? Asi mě moc dobře znali, šmejdi. Jenže ten den jsem sebou zbraň neměl, bohužel. Chtěl jsem se probít na svobodu, ale po ráně do ramene a následně do hlavy, jsem to měl spočítaný. Probudil jsem se z bezvědomí a s lehkým otřesem mozku v nemocnici, odkud si mě hned převezli na policejní stanici.
No a teďka tu sedím a snažím se neprozradit kromě ukradenejch peněz víc, než je nutné. Asi bych se měl polepšit a začít žít jako slušnej člověk. Jenže, říkám si tak, to by byla nuda.

Zpověď

16. prosince 2012 v 14:31 | Denny_Peverell |  Moje kecy
Tuto krátkou zpověď věnuji člověku známému převážně jako Raven, pravým jménem Reimei Ankoku. Psáno v mužském rodě, protože je mi to při psaní daleko bližší, příjemnější. Autor: Saskie, pravým jménem ... ?

---

Před dávnými časy jsem poznal někoho, kdo by se dal nazvat mým druhým Já. Duše natolik rozumějící mým bolestným ranám, duše natolik sama zjizvená, až se to mohlo zdát být pouhým sněním. Ale ta duše opravdu existovala. Tak hluboce zranitelná, temná, ztracena v nicotě života úplně stejně jako já. Nevěděl jsem, kým je, čím by mohla být, ale věděl jsem okamžitě, že musí být moje. Pokradmu vplížil jsem se do její společnosti, natolik obratně, že ani nemohla zporovat mou přítomnost. Potají jsem ochutnával hořkosladkou příchuť potemnělé osobnosti, ze které čišelo tak jasné světlo, až zraňovalo zrak. Zmocňovala se mne čím dál větší touha být té duši nablízku, doprovázet životem někoho tak stejného, přesto rozdílného. A pak se mi naskytla příležitost. V té nejvíce zranitelné chvíli jsem se rozhodl vylézt z úkrytu, zpoza zad té Jedinečnosti. Uměním nehmotných spojil jsem se s ní v jedno. Naše tělesná schránka zůstala nedotčena, ale myšlení osobnosti složené nyní ze dvou se mírně pozměnilo. Ach, jak přenádherný byl pocit z té jednoty! Rozhodl jsem se být někým, kdo bude své zranitelné vysněné Já ochraňovat, podle toho jsem také jednal. Ale pak přišel někdo další. Někdo, kdo absolutně zmátl mé smysly. Někdo tolik mocný a silný, že mne jednodušše přitáhl tak blízko sobě, až jsem dostal strach. Nepoznaný, dokonalý strach. A to mne lákalo. Nechal jsem se opříst černou magií té zvláštní duše, vpil jsem se společně s mým zranitelným Já do té propasti citů. Vše bylo tak úžasné, bohaté, naplňující. Ale něco se stalo. Něco zlého, netuším co, ale stalo se to. Vše se změnilo, nepostřehnutelně, ale změnilo. A když jsem se najednou probral z krátkého nevědomí, byly city jiné. Zmatené, těžké, bolestivé. Bolest. Bolest, kterou jsem vždy vyzvánal a miloval se najednou zdála být jiná. Neošetřitelná, neutěšitelná. Vnímal jsem bolest své křehké poloviny, toužil jsem tu bolest odstranit a ukonejšit mou drahou vysněnou dušičku, ale nešlo to. Znenadání jsem si šokovaně uvědomil, že ta bolest nevychází jen z jejího nitra, vychází z nás, z jednoty, celku.

A nyní, když se má milovaná Jedinečnost vyléčila z bolestivých ran, já tu zůstávám sražen na kolena, s odhodlaným výrazem ve tváři dobýt zpět svou neprůstřelnou jistotu sebe sama, neschopen zůstat řádně stát na nohou. Kým vlastně jsem? Jsem opravdu ochranitel své vytoužené duše?