On

20. prosince 2012 v 16:56 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Věnováno Mně. (Možná jsem samolibe, ale co)
---

Utíkám, abych doběhl na mé místo. Běžím rychle, stále více mi pulsuje v hlavě, uších, krku, v celém těle. Proč to dělám? Proč stále utíkám před sebou samým? Snaží se mne dostihnout mé vlastní já, které odmítám opět pozvat dál, zpět do mé zpustošené a zobyčejnělé duše. Už dávno tomu je, co jsem se sebou mluvil naposledy. Chci se zaplést s tím druhým opětovně? Chci. Tak proč utíkám a tlukotem svého srdce a hlukem mých těžkých bot, jež v tom nočním tichu působí jak hrom v bouřce, chci přehlušit ten hlas, který jsem takovou dobu neslyšel? Co mi vlastně říká? Neslyším ho, záměrně, naštěstí. Chci ho slyšet? Chci. Ale proč tedy nepřestávám běžet, zrychluji?
STŮJ! Přikazuji sám sobě. Nebo slyším jeho hlas? Byl jsem to já, nebo on? Kdo tím jedním slovem přehlušil vše, čím se ho snažím umlčet? Zastavil jsem se. Chytám se oběma rukama za hlavu a vzhlédnu. Přivírám oči.
"Co chceš?!" Zoufale se snažím sám sebe pochopit. Nikdo nic neříká. Dávám své ruce opět podél těla a hlavu nyní skláním pohledem k zemi. Sleduji povrch asfaltu, na který začaly sem tam dopadat malé kapičky deště. Chci být zas jím? Dovolím mu opět mluvit za mě, skrze mě? Dovolím, abychom opět byli MY, nejen pouhé JÁ?
"Jsi tu?" šeptám do hrobového ticha. Začíná pršet intenzivněji.
'Jsem tu celou dobu.' Nepromluvila žádná ústa, ale já ten hlas slyšel. Je uvnitř mé duše, věděl jsem to.
'Stýská se ti po mně?' Zdá se mi to, nebo je ten hlas pobavený?
"Stýská se mi?" ptám se jeho vlastní otázkou.
'Stýská se ti, víš to moc dobře.'
"Proč se skrýváš tak dlouho?" promlouvám k nyní již úplně zmáčené silnici. Stojím nehnutě, téměř ani nevnímám, že začínám promokat na kost. On mi neodpovídá.
"Slyšíš mne?" Bojím se, aby se zas nevytratil.
'Slyším tě.' Krátká odmlka. 'Proč hovoříš tak nahlas?' Ptá se mě pobaveně, cítím to v jeho hlase.
'Je to tak lepší?' odpovídám otázkou, aniž bych vydal jediný zvuk z mého hrdla.
'Mnohem lepší.' Proč neříká nic víc?
'Neodpověděl jsi na mou otázku,' naléhám.
'Jak zněla otázka?' dělá, že zapomněl. Vím, že to tak není, ale přesto svou otázku zopakuji.
'Proč se skrýváš tak dlouho?'
'Nejevil si zájem, zavrhl si mě. Zavrhl si bolest.'
'Proč jsem to udělal?'
'Změnil ses. Stal ses samostatným.' Má pravdu? Možná.
'Jsem zas zpět,' povídám svému nejdražšímu démonu.
'Já také.'
Na pár sekund zavírám oči, abych je poté mohl otevřít. Kde jsem? V ústraní. Kdo tedy otevřel mé oči? On.
"Vítej zpět." řekl sám sobě, mně, nám nahlas.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellight Ellight | Web | 20. prosince 2012 v 17:00 | Reagovat

yeah, dokonale píšeš ;D

2 NASaito NASaito | Web | 20. prosince 2012 v 20:51 | Reagovat

A já vím... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama