MEGA EXPLOSION OF VK BLAST!!!

Zpověď

16. prosince 2012 v 14:31 | Denny_Peverell |  Moje kecy
Tuto krátkou zpověď věnuji člověku známému převážně jako Raven, pravým jménem Reimei Ankoku. Psáno v mužském rodě, protože je mi to při psaní daleko bližší, příjemnější. Autor: Saskie, pravým jménem ... ?

---

Před dávnými časy jsem poznal někoho, kdo by se dal nazvat mým druhým Já. Duše natolik rozumějící mým bolestným ranám, duše natolik sama zjizvená, až se to mohlo zdát být pouhým sněním. Ale ta duše opravdu existovala. Tak hluboce zranitelná, temná, ztracena v nicotě života úplně stejně jako já. Nevěděl jsem, kým je, čím by mohla být, ale věděl jsem okamžitě, že musí být moje. Pokradmu vplížil jsem se do její společnosti, natolik obratně, že ani nemohla zporovat mou přítomnost. Potají jsem ochutnával hořkosladkou příchuť potemnělé osobnosti, ze které čišelo tak jasné světlo, až zraňovalo zrak. Zmocňovala se mne čím dál větší touha být té duši nablízku, doprovázet životem někoho tak stejného, přesto rozdílného. A pak se mi naskytla příležitost. V té nejvíce zranitelné chvíli jsem se rozhodl vylézt z úkrytu, zpoza zad té Jedinečnosti. Uměním nehmotných spojil jsem se s ní v jedno. Naše tělesná schránka zůstala nedotčena, ale myšlení osobnosti složené nyní ze dvou se mírně pozměnilo. Ach, jak přenádherný byl pocit z té jednoty! Rozhodl jsem se být někým, kdo bude své zranitelné vysněné Já ochraňovat, podle toho jsem také jednal. Ale pak přišel někdo další. Někdo, kdo absolutně zmátl mé smysly. Někdo tolik mocný a silný, že mne jednodušše přitáhl tak blízko sobě, až jsem dostal strach. Nepoznaný, dokonalý strach. A to mne lákalo. Nechal jsem se opříst černou magií té zvláštní duše, vpil jsem se společně s mým zranitelným Já do té propasti citů. Vše bylo tak úžasné, bohaté, naplňující. Ale něco se stalo. Něco zlého, netuším co, ale stalo se to. Vše se změnilo, nepostřehnutelně, ale změnilo. A když jsem se najednou probral z krátkého nevědomí, byly city jiné. Zmatené, těžké, bolestivé. Bolest. Bolest, kterou jsem vždy vyzvánal a miloval se najednou zdála být jiná. Neošetřitelná, neutěšitelná. Vnímal jsem bolest své křehké poloviny, toužil jsem tu bolest odstranit a ukonejšit mou drahou vysněnou dušičku, ale nešlo to. Znenadání jsem si šokovaně uvědomil, že ta bolest nevychází jen z jejího nitra, vychází z nás, z jednoty, celku.

A nyní, když se má milovaná Jedinečnost vyléčila z bolestivých ran, já tu zůstávám sražen na kolena, s odhodlaným výrazem ve tváři dobýt zpět svou neprůstřelnou jistotu sebe sama, neschopen zůstat řádně stát na nohou. Kým vlastně jsem? Jsem opravdu ochranitel své vytoužené duše?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama