MEGA EXPLOSION OF VK BLAST!!!

Leden 2013

Pocity

29. ledna 2013 v 21:39 | Denny Peverell |  Výplody z mý chorý hlavy
Ano, ano, samozřejmě, že se to neobejde bez věnování...I když už se budu trapně opakovat zase...Ale byl by hřích, kdybych to nevěnoval zrovna jemu...
Noboru, pro Tebe

---

Vešel jsem potichu do jeho pokoje, jen dveře mírně cvakly, jak jsem je zavíral. Zastavil jsem se zhruba ve třetině pokoje. Ten dokonalý mladík stojící až u zavřeného okna se otočil a pohlédl na mne. Ruce měl zkřížené na prsou, jasný znak zdánlivé nepřístupnosti, jen v očích se mu usídlil naprostý zmatek. Neví, jestli si má dovolit chtít. Vidím to v těch planoucích duhovkách naprosto jasně. Hluboké hnědé oči, nyní mírně přivřené ve snaze zkoumat ty mé, gelem pročísnuté tmavě hnědé vlasy do rozevlátého účesu, čím dál jasnější ruměnec na tvářích, cukající svaly v pažích, černé upnutější tílko na jeho vypracované postavě, tmavě modré džíny. Rty doteď pevně semknuté u sebe promluvily:
"Proč jsi musel přijít až za mnou? Sem.."
Nic jsem neudělal, nikam nepopošel, ani nic neřekl, pouze se mírně usmál a dal si ruce do stejné pozice, jakou zvolil on. Ovšem můj postoj nepůsobil zdaleka tak odtažitě.
"Odpovíš mi?", znervózněl ještě víc. Má úžasný hlas. Už mnohokrát jsem se přistihl, že vlastně neposlouchám přesně obsah slov, ale jen se nechám unášet jeho hlasem. Miluji tóny, které opouští jeho hrdlo. Při tomto opětovném uvědomění jsem se zevnitř mírně zatřásl. Zase. Těžce zkrotitelná touha po hříchu ve mně stále nabývala na síle. Určitě k tomu přispívala i trocha vypitého alkoholu, ale zdaleka ne tolik, jako přítomnost muže stojícího opodál bokem ke mně. Vždy se mi líbili nižší kluci. Mohl být tak o půl hlavy nižší než já, nikdy jsem to pořádně nezkoumal. Z mého uvažování mne vytrhl mírný pohyb. To opět on, zamával levou rukou, aby zjistil, jestli ho vnímám. Popravdě jsem vnímal spíše energii prostupující místnost a zahloubaný v myšlenkách jsem pouze hleděl nepřítomně na jeho krásnou tvář.
"Zephyre?", oslovil mě v otázce. Proč použil mé dávné jméno? Proč si to pamatuje? Řekl jsem mu ho, pokud vím, jen jednou, před nějakou dobou. Nyní se ke mně otočil čelem, zůstával však na stejném místě. Zahleděl jsem se opět do jeho očí. Zvážněl. Zmatek, jenž se ještě před krátkým okamžikem zračil v jeho nitru, ho pomalu opouštěl. Zkoumal snad i on mne a přemýšlel, tak jako já? Samozřejmě, je mu to podobné.
"Pamatuješ si mé jméno.", konstatoval jsem nahlas svou předchozí myšlenku. Tentokrát se mírně pousmál on. Očividně fakt, že jsem konečně promluvil, ho alespoň částečně uklidnil.
"Proč bych neměl?", pokrčil rameny. Rozhodl jsem se tuto zbytečnou řečnickou otázku ignorovat. Udělal jsem několik kroků směrem k němu a opět zastavil. On se pomalu narovnal a dal ruce podél těla. Připravoval se snad tímto na případný útok?
"Máš strach?" Chvíli otálel, než se rozhodl odpovědět.
"H-hai.", potvrdil to, co jsem tak jako tak vycítil už dávno. Udělal jsem další dva kroky blíž. Jen dva, abych se zastavil na vzdálenosti zhruba metr a půl. Letmo jsem si opět prohlédl jeho příliš krásnou figuru a zas se mu podíval do očí. Změnily se. Duhovky byly nyní odstrčené na svůj vlastní okraj a na jejich místo se vedraly rozšířené zorničky. Zatajil se mi na pár sekund dech. Cítil jsem silnější úder vlastního srdce a… Výborně, konečně mám volnost! Pohnul jsem hlavou mírně do strany a v úšklebku se zas pousmál. Tohle mě začíná vážně bavit. Spustil jsem své ruce podél těla také a přerušil vzdálenost mezi mnou a jím. Nestačil nic namítat. Jen zábleskem jsem spatřil, jak se nadechuje, než ho jedna má ruka přitáhla za záda a druhá za hlavu. Políbil jsem ho. Počkal jsem pár vteřin přilepený na jeho ústa a pak se malinko oddálil. Věděl jsem přesně, že kdybych měl své schopnosti, mohl by to být nebezpečně zajímavý večer. Ale toto místo, tato doba jsou příliš svazující. Tlumeně jsem se zasmál, když jsem si prohlédl svého nejlepšího přítele. Tváře mu ještě o něco více zčervenaly, přesto se na mne díval zkoumavě. Opět.
"Tohle je…"
"Špatné.", doplnil jsem za něj a opět se pousmál. Baví mě to. Cítil jsem zrychlený tep i v konečcích svých prstů. Tohle byl naprosto dokonalý pocit. Neskutečné, co dokáže taková energie udělat s lidským tělem. Užíval jsem si to naplno. Byl okouzlující, když opět přikoval horní a spodní ret k sobě a čekal, co který z nás udělá. Zřejmě mě nechtěl pustit, i já jsem byl vděčný za to probíhající obejmutí.
"Jen se líbáme.", pokusil jsem se ho uklidnit.
"To je pravda.", přitakal. Byl vážně sladký, musel jsem ho políbit znovu. Tentokrát i po kratičké chvíli pootevřel svá ústa a já tak mohl vklouznout do těch jeho, aby se mohly naše jazyky setkat. Elektrický šok byl nic oproti tomu, kolik voltů mnou právě proletělo. Zbožňuju, když se mi z takových věcí zatočí hlava. Přitáhl jsem si ho blíže k sobě. Čekal jsem odstrčení, ale nakonec nepřišlo. Ještě kratičkou chvíli jsme se vzájemně líbali, pak se opět mírně odtáhli.
"Víš, co je na tom nejvíce dokonalé?", zeptal jsem se té nejdrahocennější existence.
"Že nebude nic víc.", řekl mírně posmutněle a podíval se stranou. To se mi moc nezamlouvalo, vím, že to myslel trochu jinak. Zrychlený tep jsem v té chvíli poslal zpět na běžnou dráhu.
"A to je dobře, protože pak by to mohlo být nebezpečné.", prsty se mi zabořily do jeho nagelovaných vlasů, k nimž jsem si také záhy přivoněl a vtiskl do nich polibek. Atmosféra se opět pozměnila. Něco tíživého se vplížilo do mé před několika minutami pobavené mysli. Minulost. Zamlžená nepřístupná minulost, kterou přesto cítím téměř při každém nádechu.
"Budu tě chránit. Navždy.", stvořil jsem ze své křičící duše větu a vyslovil ji nahlas.
"Já vím. Já tebe též.", zahuhlal mi do trika.
"Aishiteru, Noboru."
"Arigatou.", poděkoval.